Studentsky neformální zápisky z exkurse
Autor: studenti

Pojedeme na výlet? Tuto otázku jsme si položili v polovině letního semestru 2012/2013, když nám pan Ing. Jan Havlík, PhD. nabídl exkurzi na spřátelené pracoviště RWTH v Aachen a na výstavu MEDICA v Düsseldorfu. Míst bylo ale jen 12 a proto byly stanoveny podmínky - 60% váhu pro výběr tvořila známka z předmětu Lékařská technika, dalších 30% udával prospěch z 1. semestru a posledních 10% bylo za aktivitu na školních projektech. Dostat se do výběru nebylo jednoduché.

Den první

První den výletu jsme ve většině ještě procházeli školní výukou, letěli jsme až v 17:00. Sraz jsme měli na pražském letišti kolem půl čtvrté. Všichni jsme trefili skoro přesně. Už po první půlhodině výletu Péťa „zabodovala“. Při odbavení zjistila, že občanka je doma, tak honem našla v peněžence řidičák a dále postupovala bez problémů. Při čekání na gatu jsme se ještě smáli Pétě, když najednou vyhlašovali Martina Tučka. Ten trochu v napětí putoval na přepážku, kde se ukázalo, že se nic neděje, ale že byl Tůča vyhlášen personálem nás opět probudilo k zasmání. Mezi tím si Michal všiml, že je jeho batoh prázdnější než před kontrolou, tedy, že jeho hygiena zůstala někde na odbavení, je to ale chlapec šikovný, za několik minut se vrátil i se svou hygienou.

Cestu letadlem do Düsseldorfu jsme naštěstí přežili bez problémů. Z letadla jsme zamířili k našim zavazadlům, která začala přijíždět po pár minutách, ne však všechna. Ondra a Klárka se svých batohů nedočkali a začal jim narůstat stres, ostatním opět smích ve tváři. Neváhali však a operativně doběhli na informace, kde jejich batohy byly připraveny jako nadrozměrné. Ztracená zavazadla byla nalezena po několika minutách.

Další plán naší cesty byl jasný - směr vlak a Aachen. Spěchem tedy k vlaku a následovala skoro dvou hodinová cesta. V Aachen jsme na náš hostel vyrazili svižným krokem, za krápění deště stíhajíc našeho vedoucího. Ubytování na šestilůžkových pokojích skrývalo několik záhad, na které se nám v následujících dnech podařilo přijít, například k čemu je nad záchodem štelování teploty vody, jak palandy upravit tak, aby se na nich dalo pohodlně sedět, nebo jak funguje zámek na okně. Ubytování bylo dost pěkné. Večer však teprve začínal a další plán byl utišit vyhladovělá břicha. Šli jsme zpět k centru do kebabu, kde jsme se dostatečně posilnili (jídlem). Cestou zpět přišel další zajímavý nápad, kolik takový Tůča unese. A dalších 90kg na zádech jeho nohy neustály, ale statečně se honem zvedal (ani jsme se neušpinili). Posilněni jsme byli jen na polovic, posilnili jsme se tedy znovu (alkoholem) a dojedli veškeré (malé) zásoby z domova.

Zdravotní bilance: Šárka s Kubou a Naďou nachlazení.

Den druhý

„crrrrr, crrrrrr“, tak nějak začínal den druhý už v brzkých ranních hodinách (kolem 7:00), dále očista (potřeba) a snídaně – jen dvě housky na osobu, jinak dobrá. Kolem 8 jsme už připraveni na dvorku a opět ostrým krokem za vedoucím p. Havlíkem na RWTH, kam jsme došli tak za 40min. (RWTH je moc velká univerzita, má snad třetinu budov ve městě a na několika místech staví.) První program na univerzitě byl zaměřen na oblast BIO – Měření SpO2 pomocí IR kamery, měření tepu senzory v autosedačce a lepší model v Modelice na krevní soustavu.

Po 3 hodinách ve výzkumu už jsme měli všichni hlad, zamířili jsme do menzy. Při příchodu zmatení, mezi spoustou lidí ztracení, jsme vzali tác, našli polévku a v davu stáli s ostatními, až jsme se dostáli okénka s kuchařem podávajícím jídlo. Teď už jen donést celou porci k pokladně a najít volné místo k sezení. I to jsme nakonec všichni zvládli a z velkých porcí se dostatečně najedli.

Po obědě následovala další část exkurze do laboratoře virtuální reality, kde to přišlo hodně zajímavé. Kostka (bez stropu) 3x3x3m s plexisklem místo stěn a podlahy, kde každá stěna byla osvětlována minimálně 4 projektory, vytvářela uvnitř 3D prostor v obraze. Tedy s nasazením 3D brýlí se zdají promítané prostory velmi reálné, že má člověk až závratě.

V podvečer jsme za chladného počasí vyrazili do centra, kde jsme viděli zajímavé kovové postavičky na kašnách, krásnou katedrálu, začínající vánoční trhy a z nebe pár vloček prvního sněhu. Z chladných uliček jsme se na pozvání RWTH přesunuli do pohostinství, kde jsme se navečeřeli a připili si banánovým pivem.

Část z nás – skupina A – Šárka, Kuba a Naďa kvůli nemoci nechtěli jít dlouhou trasu zpět pěšky, rozhodli se tedy vyzkoušet místní MHD. Cesta jim však trvala necelé 2hodiny.

Zdravotní bilance: Šárka, Kuba, Naďa a Tadeáš nachlazení.

Den třetí

„crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr…“ jo, opět stejně, ranní vstávání na budík a hurá na snídani. A další pokrok, objevili jsme utajená míchaná vajíčka, ale zase jen dvě housky na osobu. Po snídani směrem za kebab do institutu technické akustiky. První část byla prezentace studia, v části další nás rozdělili do skupin a postupně jsme prošli tři stanoviště. V prvním stanovišti nám Michael Jackson v arijské podobě předvedl věrný model lidské hlavy s mikrofony v uších, další stanoviště nám dalo možnost prohlédnout akustickou komoru s pohlcujícími stěnami a komoru opačnou, kde se zvukové vlny skoro dokonale odrážely. Tam jsme hledali minimum a maximum a na vlastní kůži poznali, že vlnová délka existuje. Stanoviště číslo tři nám ukázalo program pro testování rozptylu zvuku v budovách v závislosti na tvaru a materiálu. Stanoviště čtyři byla 30minutová cesta do menzy, kde nebyla taková fronta a mohli jsme si vybrat to nejlepší jídlo.

Odpoledne jsme to z menzy měli blízko, do institutu mikrotechnologie, kde nás přivítala čeština, i když po několika letech v Německu už některá česká slova vypadávala. Nicméně jsme dostali informace o projektech jako oční implantát (elektrody velikosti jednotek um), mikroposuv (posouvání buněk a jiných malých částic), nebo měření různých vlastností miniaturních částic. Následovala prohlídka čistého oddělení laboratoře pro výrobu obvodů velikosti um. Poslední exkurze na RWTH Aachen byla pod vedením dalšího českého občana, doktoranda, Viktora, který nám představil svou práci na vývoji festovní paměti. Dlouhý den plný informací byl vyčerpávající a náročný, ale nedalo nám to a šli jsme se ještě podívat do místní unikliniky, která zevnějškem vypadala spíše jako továrna, než nemocnice.

Při vstupu do nemocnice jsme si vůbec nepřipadali jako v nemocnici, všude zeleno, na podlaze koberec, v hale socha koně, velmi pěkné prostředí. Chodby dlouhé více jak 100m, ze kterých se napojovali další podobně dlouhé. Ve svých 6 nadzemních patrech se podle nám prvních informacích ukrývalo 41000 lůžek, podle dalších informací však jen 1300. Nicméně nemocnice měla být ještě o 2 patra vyšší, jenže i němci udělají někdy chybu a další dvě patra už by stavba neunesla. Díky této chybě byla nemocnice vyhlášena za technickou památku (nebo něco takového).

Po prohlídce nemocnice (okolo půl šesté) už nebyl povinný plán a naše skupina se dělila. Skupina A (nemocní) vyrazili směrem domu, skupina B (hladoví) – vyrazili do restauračního zařízení na „all you can eat buffet“ za 5,50E a skupina C (aktivní) vyrazili na 3km vzdálené trojmezí tří států. Cesta na trojmezí byla dle mapy jednoduchá, jak však předpovídal pan Havlík, drobné komplikace byly. Po hodině skupina dobyla vrchol kopce a současně hranice tří států. Cesta zpět vedla malou (tak 5km) oklikou, kdy skupina na několik minut nevěděla, v jaké je zemi, jestli je to zpět doprava či doleva, z hlavní silnice ji vyhazovali policisté a že se nacházejí, v Nizozemí se museli ujistit u místních občanů. Během cesty však shlédli krásy nizozemské architektury. Časovou ztrátu skupina dohana využitím MHD a dorazila do restaurace za skupinou B, kde je také přivítal doktorand Viktor.

Pár minut po sloučení skupin B a C došlo k opětovnému štěpení, kdy skupina B odešla domů, kde se socializovali se skupinou A a využili víno, které museli zálesácky otevřít bez vývrtky.

Po dvou hodinách vyrazila k domovu i skupina C + Viktor, který jim dělal po městě průvodce. Dozvěděli se mnoho o sochách ve městě a shlédli „uličku lásky“, kterou prošli bez úhony. Těsně před půlnocí i skupina B dorazila domů, kde došlo k celkovému sloučení a šlo se spát.

Den čtvrtý

„crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, crrrrrrrrrrrrrrrrr“, fakt tak dlouho ten budík zvonil před sedmou hodinou ranní. Hygiena, potřeba, snídaně, povlečení, balení, nic nezapomenout. Svižným krokem na vlak. Telefon: „kde jsou klíče od pokoje číslo 4??“.. aha, tak jsme zapomněli vrátit klíče na recepci a vlastně i ta povlečení do koše na prádlo, to se však dalo po telefonu napravit. Při čekání na nádraží, se zdálo být mnoho času, tak se někteří rozprchli a s blížícím se časem odjezdu jen pomalu přicházeli. Už jsme o Filipa měli strach, proto se Zdeněk vypravil ho hledat, načež Filip dorazil a byl ztracený Zdeněk. I ten naštěstí včas dorazil zpět a vlak jsme všichni stihli.

Po odjezdu, když se zdálo, že vše máme a nic nechybí, Šárka zjistila, že nemá svého Jelena (brož). Protože to byla bolestná ztráta, ještě se nevzdávala, a když ostatní vystupovali (vlak byl dost plný) na nádraží v Düsseldorfu, ona s dalšími ještě hledala. A hledala až se dveře zavřely a vlak se rozjel. Došlo tedy k dalšímu (tentokrát nechtěnému) dělení. Naštěstí skupina čtyř ve vlaku vystoupila na letišti, kde vlak také stavěl a během 20min byli opět shledáni zbytkem skupiny.

Už na nádraží se atmosféra začala uchylovat k medicínskému veletrhu, kde jsme u příslušného stánku dostali plánek a byli odkázáni na správné metro. Předtím jsme se ještě ale chtěli zbavit velkých zavazadel a uložit je ve skřínkách na nádraží. Červené světlo, zelené světlo, červená skřínka, šedá skřínka, cena svítí, cena nesvítí, dveře otevřené, dveře zavřené, mnoho stavů zaujímaly jinak obyčejné skřínky na zavazadla. Situace to byla nepřehledná a velké skřínky, které jsme chtěli, byli zavřené. „Proč tu svítí ta cena na skřínce? Že by se otevřela až po vhození těch 4E?„ Neotevřela, jen cena zmizela a skřínka čekala na opravdového majitele s klíčem. Po proběhnutí celé nádražní haly dvakrát, zda nejsou ještě jinde skřínky a investování 4E neznámému člověku za překročení 24h, jsme konečně pochopili, jak to se skřínkami je. Nakonec vše tedy vyřešila „hrubá síla“ kterou jsme cpali velké kufry do malých skříněk a konečně vše zamknuli.

Bez zavazadel, po boji se skříňkami zničení, nevyspalí, jsme vyrazili na medicínský veletrh MEDICA.

Jak to jen napsat … EKG, EEG, rentgen, ultrazvuk, náhrady, zkrášlování, šroubování kostí, dezinfekce, vozíky, křesla, lehátka, všemožné nástroje a ještě mnoho dalšího minimálně ve 20 provedeních bylo vidět (a fakt ještě více) na medicínském veletrhu. Některé stánky byly až tak zajímavé, že jsme u nich dostali něco k snědku, a že jsme měli hlad po dlouhých hodinách. Veletrh jsme ukončili soutěží o nejzajímavější produkt veletrhu. Nedalo se přesně určit, co bylo úplně nejzajímavější, ale mezi nejlepší postřehy patřil přípravek na vaginální liftink, „kondom“ na klávesnici, aby byla sterilní, a další, na které si nevzpomínám.

Po vyčerpávajících šesti a půl hodinách jsme vyrazili na přeplněné nástupiště a MHD jsme se přesunuli do centra Düsseldorfu nasát vánoční atmosféru a najít něco pořádného k jídlu. Jednotně jsme se nedokázali dohodnout, kam zajdeme, tak následovalo další dělení na tři skupiny. Skupina A – kebab, skupina B – burger, skupina C – pizza. A tak jsme se rozprchli každý svým směrem. Jen jsme se zapomněli pořádně dohodnout, pod jakou že to věží je ten sraz a hlavně v kolik je ten sraz. Nicméně jsme měli hlad a zatím jsme řešili jen co si dát.

Jak členové skupiny A, tak B se v klidu najedli a poté vyrazili podél Rýna (né Dyje) směrem k věži nad městem se tyčící se svými 200 m. Procházka byla sice chladná, ale s vánoční výzdobou velmi malebná. Při příchodu k věži obě skupiny uznaly, že bude lepší čekat nahoře ve věži v teple, než pod věží v zimě. Kolem 21. hod. se tedy skupiny A a B sloučily ve výšce 167m nad zemí, dost vysoko na to, aby se mohly plnými doušky nechat fascinovat krásným nočním výhledem na město a navíc za sklem, tedy v teple. Bez kontaktu se skupinou C se členové výpravy v baru na věži bavili tancem, poslechem, konverzací, tancem, pospáváním, kocháním se, tancem, zkoušením pevnosti konstrukce skel, tancem a hlavně teda tím tancem. Cca ve 22:15 byl první kontakt se skupinou C, během další hodiny přišly další informace o skupině C, která byla pod věží a nechtělo se jí investovat 4E za osobu za výjezd na věž a vydali se vlastní cestou směrem na letiště. A tímto začalo dobrodružství skupiny C, které bude popsané v následujících řádcích z jejich pohledu (příběh se prý opravdu stal).

Skupina C se s pocitem blaha a plnými pupky dostavila na místo srazu s dvouhodinovým zpožděním. Po absenci ostatních skupin pod věží se skupina C uchýlila k čekání, avšak nikdo nepřicházel. Po výměně několika zpráv se odhodlala k další separaci odjezdem na nádraží a poté na letiště. Ačkoliv by cesta průměrnému občanu města DD nezabrala déle jak 10min, každému čtvrtému studentovi z ČVUT, by podle statistického průzkumu mohly vystat logistické problémy. Skupina C sestávala ze tří obětí statistiky. Nejprve panicky opustili správný vlak jedoucí z nádraží přímo na letiště asi o 4 zastávky dříve. Série dalších rozhodnutí vedla k posunu o jednu zastávku směrem k letišti a prázdné lahvi od vína. Celkově úspěšných 20minut. Poté se ale opět dopravní podnik obrátil ke skupině C zády, když jim prostřednictvím informačního panelu seslal vlak jedoucí k falešnému letišti (čti: směrem od letiště). Spasení ztraceným studentům přinesla až slečna Suzie, která po naznačení dvouhodinové cesty vlaky na nádraží a na letiště nabídla odvoz svým autem, což vedlo ke zdárnému setkání skupin v letištní hale. Byla vyplacena čokoládovým adventním kalendářem.

Bylo něco kolem 2. hodiny ráno (už tedy den pátý), letadlo směrem k domovu odlétalo za 5 hodin (4 hodiny do odbavení) a my, studenti ČVUT, unavení, ospalí, plni dojmů, jsme přemýšleli, jak tento čas strávit. Někteří našli svá místa na sedačkách, které se daly použít jako postel, jiní šli shlédnout zajímavosti letištní haly a těch pár zbylých povídalo a psalo tuto zprávu.

Kolem šesté ráno, více či méně zlámaní, otlačení a nevyspalí, jsme se odplahočili k odbavení a po chvíli jsme se dostali do letadla a odletěli do Prahy.

Po příletu jsme si našli svá zavazadla, došli do letištní haly a už naposledy na tomto výletu jsme se dělili a každý si pokračoval svým vlastním směrem. Ale něco si každý z nás z tohoto výletu odvezl, možná skvělé zážitky, nějaký perníček pro své blízké, nějakou sladkost z veletrhu MEDICA a někteří dokonce číslo na zachránkyni Suzie. Co ale někde uvnitř sebe měla většina, byla rýmička, která se objevila dříve, nebo později.

Závěrem

V úvodu je psáno, že jeli jen nejlepší, což netvrdím, ale co bych řekl je, že jsme byli prostě dobrá parta, a když jsou dobří lidé, je prostě všude dobře. Jo, kdyby byli všichni zdraví, bylo by to asi lepší, ale zase na druhou stranu by neměli šanci poznat složitost MHD Aachen. Prostě výlet jak má být, se zajímavým programem a skvělými zážitky.